Ukázka Ptákovina

Dneska to bylo vážně úžasný. Ten let nad řekou... větřík čechral peří a signál k návratu přišel právě včas, když už jsem měla načase vrátit se domů a hrát si zase na vzornou maminku a hospodyni. Ale při čem jsem se to přistihla?! Holka, dneska jsi nemyslela jen na to, jaký vybrat u řezníka maso na řízky (musela jsem se držet, abych si neuzobla hned u pultu, ty relikty jsou fakt na palici), ale taky na jisté čokoládově hnědé oči a neudržovaný porost na bradě jednoho pána, krmícího racky. A zítra mám ještě volno! Byla jsem teď v peří dvakrát za sebou, zítra to bude nejspíš v pohodě, zajdu si tam ráno. Třeba přij... kruci, au, zase jsem se řízla!

Kdyby ještě žili naši, co by mi asi řekli, kdyby tu moji "nemoc" znali, kdyby o ní věděli? Oba byli materialisti, ti by stoprocentně neuznali, že něco takového může být možné. No ani bych se nedivila, sama jsem měla dost co dělat, to pobrat. Protože měnit se v ptáka, to je někdy krása a někdy hrůza, zejména když si nemůžete vybrat, zda vůbec, kdy, na jak dlouhou dobu se změníte. A v co se změníte, to ovlivníte jen někdy, když máte čas se připravit a soustředit.

Třeba ten kolibřík před rokem, ty bláho, já jsem si pak v práci musela vzít sick days, protože jsem nebyla schopná pohnout rukama! Sice jsem byla v době proměny fakt krásná jak lítající drahokam, ale to kmitání křídly, dejte mi svátek! Ještě že mi aspoň nezůstal žádnej relikt, v práci by to sice asi ocenili, kdybych poletovala od lůžka k lůžku, ale moc dlouho bych to nevydržela, počítám. A kolibřík by sice zobáčkem asi dobře vytahoval stehy, ale upřímně, na geronto se těch stehů moc netahá. Tam se spíš běhá kolem základní péče o stařečky. No a kolibřík s bažantem, to není ideální funkční kombinace.

Čert aby to vzal. Nemůžu být nějak normálně nemocná? Mít třeba, nevím, jednu nohu kratší než druhou (víc jich naštěstí nemám) nebo na jednom oku cink a na druhém osm dioptrií?! Cokoli bylo lepší než tohle...

Hlavně ty relikty! Říkám tak schopnostem, které mi zůstaly po některých proměnách. Bohužel nezůstávají mi všechny, ale možná je to dobře, protože mít v kavárně chuť zobat nosem do dortíku se šlehačkou, to se vážně docela těžko vysvětluje a zamlouvá... Nebo ta chuť na syrové maso dneska v masně, no děsný! Ještě že jsem to uhlídala, i když zrovna tohle není zase tak hrozný, mají lidi horší mouchy. A propos, mouchy. Ty masařky před časem, to mi ujelo a tlačily mě v žaludku, fujtajbl. Jenže předtím jsem byla přes dvanáct hodin vlaštovkou, to pak nejde tak rychle, odvyknout si úplně! Ta vlaštovčí záležitost tenkrát celkově nedopadla nijak zvlášť dobře…Ale dneska žádný mouchy, za chvíli přijede Jiří, řízky už prskají na pánvi, polívka bublá, buchtičky hotový...

Jedním z následků téhle situace je mimo jiné to, že jsem přestala jíst drůbeží maso, ačkoli dřív jsem mu dávala jednoznačně přednost před jakýmkoli ostatním. V práci si toho kolegyně všimly, ale vymluvila jsem se prostě na změnu chutí, související s věkem. Dost těžko jim můžu vysvětlovat, že když jím kuřecí stehno nebo kachní prsíčka, mám podobný pocity, jako by si ony daly k nedělnímu obědu grilovaného strejdu Fandu nebo sestřenici Božku. Naštěstí je Jirka většinou v Německu v práci, takže v nejhorším vždycky můžu říct, že zrovna včera jsem pekla kuře, škoda, že jsi tu nebyl! Případně se vymluvit na alergii, těžko mi někdo dokáže, že žádnou nemám. Ale on si takových přízemností stejně nevšímá.