První kapitola zdarma!!!



LADY BIRD SE PŘEDSTAVUJE 

      Dneska za vejra... no jasně, pardon, za samici výra velkého. Bejt dítě, byla bych třeba ptáčátko. Bejt po přechodu, nemusela bych věčně odmítat zájemce o páření – možná… Ale když jsem za normálních okolností čtyřicítka plus (teda spíš plus plus, sama říkám radši "skoropade"), jak se dnes říká období, kdy je mládí v prachu a myšlenka na důchod se pohybuje v oblasti sci-fi, co se dá dělat, měním se v dospělýho ptáka. Neptejte se mě proč, poněvadž nemám tucha. Já jsem si to rozhodně nevymyslela, nevybrala ani nepřála… 

     Dnešní proměna ještě jde…Proti slepici třeba je vejřice ještě docela v pohodě. V lese ticho, tma, zatím je i docela teplo, běhají tu různí tvorové a tvorečci, které denní návštěvník neuvidí. Dobře, že jsem večeřela, lovit myši se mi vážně nechce. Měsíc svítí jako lampička, ani nebudu potřebovat ten svůj vyhlášenej zrak. Lítat v noci není vůbec špatný, romantika a všecko, jen kdybych nevstávala ráno na denní dvanáctku. To zase budu ráno čučet jak... no, jak sůva. Jak taky jinak. Bože, nemůžu být jednou před šichtou – před šichtou, ne po noční! - skřivan?! Kdybych to aspoň dokázala změnit! Zbavit se toho konečně! Přece to musí nějak jít! Musí! A já na to přijdu! Ještě abych si dávala pozor na vášnivý samečky. Fakt nemám chuť někde snášet vejce a pak zasednout na hnízdo! Když si vzpomenu, co to bylo za trapas, když jsem tuhle byla za kukačku a musela jsem se s vajíčkama vnucovat ostatním ptákům…Teď v létě už je to lepší, zato na jaře… jedna neví, kam utýct. 

     Ono stačí, že jim rozumím! A že vyslechnu keců! Panebože! Lidi by měli být rádi, že jim nebylo dáno rozumět řeči ptáků. Když letí hejno špačků, slyší lidi jen rámus a štěbetání. Já slyším všechny ty drby, rádoby chytré řeči, názory, hádky a všechno, co si ta uřvaná čeládka povídá. Hrůza! Se sovama je to trochu lepší, ty nejsou tak ukecaný a taky jsem většinou v lese sama, my sovy jsme celkem individualisti. Ten sýček z toho borového lesíka je tedy trochu brepta, a hlavně děsnej negáč, pořád vidí všechno v tom horším světle... no, vlastně tmě, že. No jo, co taky čekat od sejčka, než že bude sejčkovat…Ale ostatní noční lovci jsou celkem v pohodě, už ve svém vlastním zájmu toho moc nenažvaní. Bude pomalu ráno. Už brzo přijde svítání a proměna. Musím se dostat dolů. To bylo taky moc fajn, když jsem to onehdy nestihla a pak jsem šplhala z břízy jako blbec. Docela se tenkrát Jirka – to byl zrovna doma – divil, kde jsem – v noci a bez chlapa – přišla k tolika šrámům... Jo, už je to tady. Modrá mlha. Rychle dolů!


 SRPNOVÁ HÁDKA 

     Na okraji lesa ještě nebylo šero. Večerní slunce posledními paprsky klouzalo mezi stébly trávy jako prsty mezi vlasy a tvořilo dlouhé šrafované stíny. Polovysokou trávou mezi posledními stromy a okrajem pole kráčela dvojice mladých lidí. Z kadence a hlasitosti dialogu bylo znát, že se ti dva hádají. Jejich hlasy rozčilením stoupaly, až vyplašily několik lesních ptáků, kteří s křikem odlétli hlouběji do lesa. "Hele, Petře," říkala zrovna unaveně dívka. "Nemáš svůj den. Já to chápu, ale tohle poslouchat nebudu! Jdu domů a až se uklidníš, tak přijď. Čau!" Dívka byla asi dvacetiletá, pěkně zaoblená, oblečená v půvabných letních šatech a teniskách. Už na letmý pohled byla mimořádně krásná. Vysoký vlasatý mladík ji chytil za rameno. Na nahých pažích mu hrály vypracované svaly. Vypadal ale spíš na to, že muskulaturu si vypracoval prací než ve fitcentru. 0

     "No ještě lepší; a jakou? Máš spolupracovat s jeho ptákem nebo co??" 

     "Ty prase!" Facka přistála, až to mlasklo. Petr se na vteřinu zarazil, ale pak přiskočil ke dívce a chytil ji za ramena. Zatřásl s ní, až jí zuby zacvakaly. 

     "Co si to dovoluješ, děvko jedna?!" Plesk, facka. Dívka se chytla za tvář, vykřikla a Petr ji pustil. Krista, stojící v tu chvíli jednou nohou na kořeni stromu, ztratila oporu a rovnováhu, zakymácela se, máchla rukou do prázdna – a padla na záda. Bylo slyšet, jak zátylkem o něco tvrdě udeřila. Zůstala ležet se zavřenýma očima. 

     "Kristo! Miláčku!" vystřízlivěl okamžitě Petr ze svého hněvu. "Kristo, proboha, probuď se!" Krista ležela, tvář bílou jako papír. Ona nedýchá, nedýchá! Znova zatřásl bezvládným tělem. "Kristo, sakra, vstávej!" Vsunul jí ruku pod hlavu a strnul. Vzadu v dívčině týle mu zalilo dlaň něco teplého, vytáhl ji a vykřikl: ruku měl celou od krve. Ona je mrtvá, to je zlomenina spodiny lebeční, to je jasný! Viděl to ve filmu! S hrůzou v očích si utřel ruku do jehličí, vteřinu zaváhal, ale pak se otočil a utekl. Vzlykal při tom.