Mizeon 3 - ukázka

Arri kráčel obrovskou chodbou osvícenou křišťálovými lustry k Rexově kanceláři. Po stranách vchodu uzavřeného mléčně zakaleným letannatovým polem se rozvalovali dva draci velcí jako nákladní vznášedla. Jakmile Arriho zmerčili, hrozivě se vztyčili a vycenili zuby. Podle zeleně se lesknoucích šupin patřili do kasty Tevassonů, ze které se už po tisíciletí rekrutují příslušníci Rexovy ochranky. Traduje se o nich, že mají ten nejjemnější čich ze všech a že ti nejlepší zůstávají téměř celý život v dračí podobě, aby ho mohli co nejúčinněji používat. "Co chceš?" zařval ten zleva.

Arri nasucho polknul a zaklonil hlavu, aby se mohl drakovi podívat přímo do obrovských očí, byť dobře věděl, že to v dračí etiketě znamená výzvu k boji. Některé z Tevassonů už potkal, když se potloukal kolem Rexe. Dokonce si s nimi vyměnil pár vtipů. Ale nikdy nedokázal rozeznat, který je který. "Musím mluvit s Rexem," řekl škrobeně. "Posílá mě regent mizeonských arcidémonů, můj bratr, arcikníže Sibiel Noris Arci-Quinn."

"To by mohl říct každý," zavrčel ten zprava.

Arri vytáhl z náprsní kapsy dopis a zamával s ním nad hlavou, těsně pod vyceněnou mordou. "Mám pověřující dopis."

Drak zhluboka nasál vzduch. "Přicházíš z Olixu."

"Vždyť to říkám," řekl Arrakiel.

Draci si vyměnili pohledy. Pak ten napravo kývnul. Načež se chodbou prohnal závan horka a ten nalevo změnil podobu. Před Arrakielem stál chlap stavěný jako menší stodola v zeleném brnění. "Tak jdeme," zamručel.

Letannatové pole se mezitím rozplynulo a Arrimu se otevřel výhled dovnitř. Vysoký strop podpíraly sloupy ověšené těmi nejroztodivnějšími předměty. Jen díky tomu, že ho v raném mládí zajímaly archaické palné zbraně, poznal, že jsou to děla. Různé konstrukce, různé materiály, různé velikosti. Na nejvzdálenějším konci sálu zahlédl něco jako kancelářský stůl ne nepodobný stolu, který stával v otcově kanceláři. V doprovodu strážného kráčel mezi sloupy a mohl si ukroutit hlavu, aby z vystavených exponátů stačil pochytit co nejvíc.

"Copak chce našemu Rexovi mladý Arci-Quinn?" otázala se hezká rusovlasá žena sedící za stolem. Arri překvapeně nadskočil, když v ní poznal lady Siorettu, se kterou v poslední době trávil čas Flebussion.

Zopakoval totéž, co na chodbě, jen trochu uctivějším tónem. Dračice nakrčila nos. "Je to opravdu naléhavé?"

"Opravdu," potvrdil Arri.

Pokrčila rameny a vstala. "Dobře," řekla, když Arrakiela vedla další prostornou chodbou. "Ale upozorňuji vás, mládenče, že jste si nevybral zrovna nejlepší čas. Náš Rex má migrénu. Sice trvá na tom, že je říši k dispozici kdykoliv, a to i v době záchvatu, protože stejně nemůže spát, ale my všichni víme, že tehdy je lepší mu nechodit pod nos."

"Migrénu?" vybafnul Arri. Totéž zažil s Keren během onoho krátkého sladkého období, co spolu žili na Ok-Sawonu. Vrátil se z Gwimorské prolákliny a našel svou ženu v zatemněné ložnici s ovázanou hlavou a kbelíkem u postele. Nebyla schopná ani klidně ležet, ani mluvit, jenom bolestně hekala a průběžně zvracela. Nenechal se odradit, když ho posílala pryč. Místo toho si opatrně, aby nepoškodil vejce, vlezl do postele, opřel se o polštáře a přitáhl si Keren zády ke svému hrudníku. Pomalými krouživými pohyby masíroval její krk, spánky, obočí i kořen nosu. Recitoval jí staré robustuanské léčivé verše o jinovatce na bodlácích, které znal od matky a sledoval, jak se postupně uvolňuje. Trvalo to celé hodiny, ale on neustával, dokud neucítil, že její bolesti odcházejí. Co to jenom v sobě máš? Vzdychala, celá šťastná s postupující úlevou.

"Jedná se o rodinnou zátěž?" otázal se Arri Sioretty s odkazem na to, že Keren jako Rexova dcera mohla ty záchvaty zdědit právě od něj.

Sioretta se na něj přísně podívala. "Nemám pověření o tom mluvit s cizinci," zašeptala. "Vlastně jsem vám to vůbec neměla říkat. Takže si to necháte pro sebe."

"Jistě, madam," šeptnul uctivě Arri. "Neptal jsem se ze zvědavosti. Mám s průběhem těch záchvatů jisté zkušenosti. Z vlastní rodiny. Myslím, že bych mohl Rexovi pomoct."

"S tím bych na vašem místě vůbec nezačínala, sire," naježila se dračice. "Pokud nechcete skončit rozpláclý na stropě stejně jako tací, kteří to zkoušeli před vámi. Náš král je na takové návrhy alergický."

Stanuli před dalšími dveřmi, za kterými se ozývalo děsivé vrčení. Vojáci po stranách, tentokrát v lidské podobě, se tvářili, jako kdyby je bolely zuby. Když uviděli, koho Sioretta vede, zoufale zakouleli očima. "Je to naléhavé," štěkla dračice.

"Na vlastní nebezpečí," prohodil rezignovaně jeden z nich a otevřel.

Uprostřed místnosti trůnilo kulaté hnízdo vystlané polštáři a v něm se křečovitě zmítal obrovitý drak. Ve vzduchu kysele čpěly zvratky. Okna byla pečlivě zatažená hustými závěsy. Jediným zdrojem světla byla modře blikající vodní lampička z Tenerisu.

"Sire," vydechla opatrně Sioretta. "Máte návštěvu. Je to prý naléhavé." Pak se na Arrakiela naposledy přísně podívala a odkráčela.

Zpočátku se ani nezdálo, že by drak jeho přítomnost zaznamenal. Ticho narušované hekáním a vrčením vibrovalo napětím. Arri si v duchu nadával do pitomců, že Siorettu neposlechl. Rex opravdu nevypadal, že je připravený zabývat se politikou.

"Ehm, sire?" ozval se Arri.

"Grrrrr," zavrčel Rex. Obrovité tělo se zavlnilo, klínovitá hlava se otočila za Arriho hlasem. Tlama pevně sevřená, oči překryté těžkými víčky. Arriho ovanul nasládlý pach z dračích nozder. Bylo jen otázkou času, kdy se ta obrovská morda otevře a vychrlí ohnivý plivanec.

"Přináším dopis od regenta, sire," řekl Arri. "Ale možná, že bude lepší to projednat jindy." Usilovně se snažil, aby se mu netřásl hlas. Měl sto chutí se otočit na patě a uhánět pryč, ale jeho nohy jako by vrostly do země. Co teď?

"Grrrrr," zavrčel znova drak. Tentokrát to znělo mnohem zlověstněji.

Arri v panice těkal po zařízení pokoje. "Ale," heknul s pohledem upřeným na uklidňující modrou zář vodní lampy, "když už jsem tady, něco zkusím."

Nadechl se spustil:

Chladivý jako jarní vánek

Sladký jako noční spánek

Závoj zapomnění z jinovatky

Halící korunky bodláků

první paprsky sluneční

Ledovou krustu rozpustí

Huňatých šupinek modrý samet

Bzukalky láká na med

Recitoval staré matčiny verše o jinovatce na bodlácích, a dával si záležet, aby dodržel kýžený rytmus. Protože nejen v obsahu, ale především ve stylu prezentace spočíval jejich relaxační účinek.

Drakovy křečovité pohyby se zpomalovaly. Oči zůstávaly zavřené. "Grrrr?" zavrčení už neznělo naštvaně, spíš zvědavě.

"Mnohem účinněji by to zapůsobilo," odvážil se říct Arri, "kdybyste se proměnil a nechal mě namasírovat vám záda."

"Grrrr!" Dračí oči barvou tolik podobné očím Keren se prudce otevřely a zlostně na Arriho hleděly.

Arri si rozpačitě přešlápnul. "No vážně," dodal s úporností sebevraha.

Rexovy sevřené pysky se zachvěly. Teď otevře tlamu a opeče mě, pomyslel si Arri. Věděl, že by ho to nezabilo, ale co slyšel, popáleniny od draků docela bolí. Přesto se ani nepohnul, protože cítil, že jakýkoliv náznak strachu by Rexe vyprovokoval. Nebyl schopný rozpoznat, jak dlouho na sebe s Rexem mlčky hleděli. Měl dojem, že je to nejdelší a nejobtížnější oční kontakt, který v životě zažil.

Pak drak zařval a přeměnil se v muže. Tváři stažené utrpením dominovala opuchlá víčka. Na sobě měl jen pokrčené volné kalhoty z tenké látky, jinak byl nahý. Dlouhé stříbřité vlasy mu zcuchaně spočívaly na prsou.

"Fajn," sykl Arri, přistoupil k hnízdu a poplácal na jeho obrubu. "Kdybyste byl tak hodný, a posadil se tak, abych se vám dostal na záda."

Rex po něm zle loupnul očima, ale skutečně se převalil tak, až se zády opíral o mantinel hnízda.

"Teď na vás položím ruce," zapředl Arri. "Jsou trochu studené, tak jenom klid. A hlavně dýchejte. Snažte se uvolnit." Protože se Rex nebránil, Arri ho začal pomalu masírovat, přičemž znovu spustil básničku o bodláku. A když ji skončil, začal další o louži v polích, ke které se slétali motýli. Další báseň pojednávala o bohu Zmarovi, který schraňuje kouzelný Prach obnovy. A ještě jednu o noční květině a pak další o střípku sváru, ve který se změnilo srdce poslední netrebské bohyně. Rexovo dýchání se postupně uklidňovalo. Jakmile pacient začal pravidelně chrápat, Arri se odtáhl. Lehce jako baletka se dostal ke dveřím. Nenašel na nich žádnou kliku ani knoflík, nepomáhalo zatlačit. Takže mu nezbylo než tichounce zaťukat, aby ho pustili ti zvenku. Dveře se pomalu otevřely – jen na škvíru. Arri neváhal a vyklouzl z Rexovy ložnice jak poplašená užovka.

Čelil dvěma šokovaným strážím. Položil si prst na rty, aby naznačil, že král usnul a vydal se směrem ke kanceláři. Před ohybem chodby zvolnil, protože zaslechl hlasy.