Mizeon 1 - ukázka

Na hraně zkázy (I. díl trilogie Návrat na Mizeon)


"Hodím to do ohně!" ječela. Mávala mu oddacím listem před nosem, jako kdyby chtěla tu hrozbu každou chvíli splnit.

"Ničení úřední listiny je zločin, drahá," ušklíbl se Arri. "A ničení úřední listiny podepsané samotným králem je dokonce hrdelní zločin. Nevím, čím to, že ta vaše rodina je složená ze samých potenciálních kriminálníků."

"Co sis myslel, že tím získáš?" vyprskla. "Já démony nenávidím! I když jsi je propustil, budu je dál lovit!"

Arrakiel se mírně rozkročil, založil si ruce na prsou, chladně se usmál. "Opovaž se. Nebo v tom sklepení sama skončíš. Svatbu si vymyslel Brigius. A protože tu mám na několik let co dělat a potřebuji tu zázemí, nebránil jsem se. Neznamená to, že bych se na Kereltenu chtěl zdržovat trvale. Stačí, abych měl kde přespat, když se občas zastavím. "

"Přespat?" vřískla. "Už nikdy, nikdy, nikdy se s tebou nevyspím, ani kdybys měl tisíc takových lejster!"

Třásla se vztekem. Její pleť sálala horkem, vlasy měla rozcuchané, jak pohazovala hlavou, temně rudé sametové šaty pokrčené, přesto Arrimu připadala přitažlivější, než všechny vysoce urozené a dokonalé démoní krasavice, co v dobách sladké nevědomosti sváděl namísto Rawanta na Moretiných večírcích. Byla sladká a palčivá současně. Jako ostrá paprička. Byl si jistý, že by ji přesvědčil. Pár vhodně zvolených doteků a předla by jak nakrmená kočka. Hned tady na místě. Mohl by si ji vzít. Vykasat ty sukně a spodničky. Ohnout ji o stůl. Při představě, co by s ní všechno mohl dělat, se mu zatočila hlava. Nasucho polknul. Jenže pitomostí už bylo dost. Doma ho čeká kopec problémů, které musí řešit.

Přistoupil k ní a uchopil ji za ramena. Musel použít sílu, aby ji otočil k zrcadlu na stěně. Strnula, jakmile se jí dotkl. Zezadu se rty přiblížil k jejímu uchu. "Chudinko," zaševelil, "ty sis vážně myslela, že bych tě chtěl? Podívej se na sebe, jak vypadáš," pokračoval jízlivě. "Uřícená, rudá a zpocená. Hrůza."

Sežrala mu to i s navijákem. Vyděšeně civěla do zrcadla, aby si ověřila, jestli je opravdu tak ošklivá, jak on tvrdí. Strach a zlost a úzkost se střídaly v její tváři, srdce jí zběsile naráželo na žebra. Arrakiel nasával její strach jako silné kořeněné víno. "Měla by ses vykoupat. Malinko smrdíš," dodal škodolibě.

Odběhla s výrazem tak zoufalým, že se dlouhých deset minut cítil provinile a dalších deset hleděl do lesklé plochy zrcadla a litoval, že právě on musí být ten rozumný.