Dvě slunce - ukázka

"Můžu... k tobě?"

Vzala od něj pár bot, on sám se s kočičí ladností vyhoupl na parapet a oknem dovnitř.

Svit měsíce pronikl zvenku do pokoje a on ji teď viděl zcela zřetelně. Vílu v dlouhé noční košili, se záplavou rozpuštěných vlasů na zádech i vpředu, tam, kde se pod látkou rýsovaly pahorky drobných ňader... Stál a hltal ji očima. Popadnout ji, servat z ní tu bílou řízu, povalit na postel a umilovat do bezvědomí... Konec konců, proto také sakra přišel... Stál však nehnutě a jen němě zíral, najednou neschopen se ani pohnout. Srdce mu tlouklo až v krku...

"Jackey..."

To ona k němu přistoupila a objala ho. Přitiskla ho k sobě, pevně, jako tenkrát pod Dračím zubem. To ona našla jeho rty.

"Evie..." šeptal při nádechu mezi polibky. "Evie... Jsi to... nejlepší, co mě v životě mohlo potkat... Moc... moc pro mě znamenáš... Vezmeš si mě za muže? Teď... tady... před Bohem... kterej je mým svědkem... i tvým..."

Strnula se zatajeným dechem. "Ano..." hlesla. Vzala jeho hlavu do svých dlaní a zahleděla se mu hluboko do očí. "A ty, Johne Clarku Morissone... Vezmeš si mě za ženu, budeš mě milovat a ctít, budeš se mnou ve zdraví i nemoci, v radosti i bolesti... dokud nás nerozdělí... Bůh..."

Opětoval její pohled, s očima zasněnýma a podivně lesklýma. "Ano..."

Sevřel ji pevněji. "Až to půjde, vezmeme se i před lidmi... Moje... paní..."

Nadzdvihl ji do náručí a přenesl na lůžko v rohu místnosti.

Jako svou ženu.

Půlnoc se překulila k ránu.

Ležel na zádech a civěl do stropu. V jamce mezi paží a nahým hrudníkem mu tichounce oddychovala Eve v něžném spánku. Zbavena stresu předchozích hodin, uvolněná a šťastná, lehce vyděšená prvním milováním i příjemně unavená... Tulila se k němu a bezděčně se usmívala. Svíral ji, prsty zapletené do jejích hustých vlasů... a jeho tělo trnulo stále větším napětím. S každým světlejším odstínem rodícího se nového dne v něm rostl strach. Až k nezvladatelnosti! Oční důlky se mu pomalu naplňovaly slzami, vytékaly v drobných čůrcích po skráních kolem uší do vlasů... hrdlo dusily potlačované vzlyky...

Kriste pane, co bude dál? Co bude dál... s náma?

Cítila křečovité chvění. Probudila se. Vztyčila se na předloktích a viděla jeho mokré oči.

"Bože, Jackey... Ty pláčeš..." Naklonila se nad jeho hlavu a něžně slíbávala slzy.

Sevřel ji tak pevně, až to zabolelo.

"Eve... proboha... Co s náma bude... Evie..."

"Co by..." řekla tak bezstarostně, jako by vůbec žádné smrtelné nebezpečí neexistovalo. "Až to všechno skončí, vezmeme se..." pokračovala. "Jaks říkal... i před lidmi. Ve windsfieldským kostele... A na svatební cestu odjedem s tetou Mary do Bostonu. Budem chodit po mořský pláži, jíst ústřice, čerstvě vylovený a pečený na žhavejch uhlících..."

"Ale co když..." pokusil se namítnout.

Přikryla mu ústa dvěma prsty. Lehce, a přece důrazně. "Bude to, jak říkám," rozhodla. Pak se poťouchle usmála. "Už se na ty ústřice strašně těším..."

"Tak na ústřice..." odtušil vděčně. Povalil ji na záda a sám se vztyčil nad ní. "A na co ještě se těšíš?"

"Na šumění... moře..." šeptala mezi polibky. "A na křik... ptáků..." uhýbala laškovně jeho rtům, "a na škeble... v písku..." Opět popadla jeho hlavu oběma rukama a přidržela si ji těsně u té své. "A na to, že tam budu s tebou... jako... paní Morissonová..." šeptala mu něžně do ucha.

Tiskl ji k sobě... a byl šťastný.

Nebe bledlo k úsvitu.

"Už musím jít..."

"Já vím..."

Bože! Kousek pod pravou lopatkou mu praskla sotva zahojená kůže, z bílého polštáře tu řvala rudá šmouha. Zřejmě Jacka svírala v objetích tak silně... Tiše vklouzla do chodby pro lékařskou kabelu, ránu vyčistila a obvázala. Sledovala, jak se nasoukává do spodků a kalhot, jak na vlněné triko s dlouhým rukávem navléká otcovu košili i sako... Nepromluvili. Nemohli...

Naposledy ji k sobě přivinul a políbil. Něžně, na čelo... na uslzenou tvář, na horké dlaně... na zásnubní prsten...

"Dojedem si pro tebe," šeptala zajíkavě, "do srubu Bowersova ranče. Tak, jak jsme slíbili..."

Pod oknem nikdo nestál. Ani v širokém záběru obou párů pátravých očí... Popadl do ruky jezdecké holinky. Vyskočil ven. Opatrně, přikrčen jak indián, doběhl k topolům. Zastavil se, oklepal ponožky od suché trávy, nazul boty, lehce jí zamával... a zmizel.

Ticho. Žádný řev a štěkot výstřelů.

Podařilo se mu uniknout! Zaplať Bůh...

Něžně hladila polštář se skvrnou jeho krve. Srolovala si ho do náruče, objala ho a přitiskla k němu svou uslzenou tvář. "Jackey, Jackey..."

Zavřela oči.